Sen?
24. září 2013 v 20:16
Úterý, 2. září, den jako každý jiný. Vstanu, ač se mi nechce, najím se, vyčistím si zuby, učešu vlasy, ustrojím se a vyrážím do školy. Jak mě se nechce. Spousta písemek a úkolů. Přemýšlím, jak se jen z té školy vyvlíknu. Ale stejně nic nevymyslím.
"Nechce se ti do školy, co?" ozve se znenadání za mnou neznámý chlapecký hlas. "Věř mi, a od školy ti pomohu. Neotáčej se. Jen řekni, jakou literární postavu bys chtěla vidět."
Nevím proč, ale věřila jsem mu. A tak jsem se neotočila a řekla: "Chtěla bych navštívit Melanii Stryder a Poutnici,"
"Tvá oblíbená kniha je Hostitel? Stephanie Meyerová píše krásně, dobrá volba," pochválil mě.
Náhle jsem se ocitla u dřevěného domku u lesa. Nikde žádná ulice, auta, domy. Vešla jsem do domku. Byly tam dvě dívky.
"Dobrý den," pozdravila jsem nervózně. "Promiňte, ale netuším, jak jsem se sem dostala. Šla jsem do školy a najednou jsem se ocitla tu."
Poznala jsem, že to jsou mé hrdinky, Melanie a Poutnice. Představily se mi, já jim a Poutnice se zeptala. "A proč se ti líbí kniha Hostitel?"
Nebylo těžké prozradit proč. "Když jsem začala číst Hostitele, popravdě jsem to vůbec nechápala. Ale prokousávala jsem se dějem dál a dál, až mi to všechno začalo zapadat do sebe. Nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Má přes 500 stran a já ji přečetla za 3 dny. Každou minutu jsem prožívala s vámi. Paní Meyerová píše tak, že se člověk od knihy jen tak neodtrhne a to je podle mého názoru vážně velký dar. Zkrátka nejlepší knížka, co jsem kdy četla a myslím, že to jen tak nic nepřekoná."
Dívky měly v očích slzy. Prý jim nikdo nic tak krásného neřekl.
Bylo to krátké setkání, podivné, ale moc se mi líbilo. Jsou tak hodné. Dostala jsem od nich řetízek na památku.
A pak jsem se probudila doma ve své posteli. Ale řetízek jsem měla na krku. Takže to přeci jenom nebyl sen?
Může to být i jinak, než se zdá...
24. září 2013 v 19:05
Je úterý, 24. září. Tento den začal úplně normálně, jako každý jiný. Vstanu, ač s tím mám velké potíže, k snídani si dám cereálie, vyčistím si zuby, učešu vlasy, ustrojím se, trošku se zkrášlím a vyrážím do školy. Jak mě se tam dneska nechce. Znáte to, spousta písemek, úkolů a skoro na každé hodině učitelé zkouší. Přemýšlím, jak se jen z té školy dneska vyvlíknu. A jako každý jiný den nic nevymyslím. Prostě tam musím. Žádné záškoláctví ani poflakování.
"Nechce se ti do školy, co?" ozve se znenadání za mnou chlapecký hlas.
Hrozně jsem vylekala a rychle se otočila, abych zjistila, s kým mám tu čest. Čekala jsem nějakého kamaráda, spolužáka nebo známého. Ale za mnou stál cizí chlapec zhruba v mém věku. Typovala bych ho tak na sedmnáct let. A byl… zvláštní. Vím, že nemám soudit podle vzhledu, ale chápejte… Kdo nosí zelený klobouček, zelené sáčko, žluté kalhoty? Vypadal jako skřítek z Irska. Nebo jsem si tak aspoň představovala irské skřítky. Ale nesmím opomenout to, že byl i moc hezký a roztomilý. Z pod kloboučku mu vyčuhovaly černé kudrnaté vlásky a přátelsky se na mě díval bledě modrýma očima.
"Máš pravdu, nechce," odpověděla jsem. Chtěla jsem mu začít vyčítat, že jsem kvůli němu málem měla infarkt, ale nenechal mě a řekl: "Můžu ti pomoci. Vezmu tě za tvou oblíbenou literární postavou. Tím pádem nebudeš muset do školy."
Aha. Byl to blázen. Po delší době potkám hezkého kluka, i když trošku zvláštního stylem oblékání a on to musí být hned cvok. Mám já to smůlu.
"Stačí, když mi řekneš, koho by si chtěla navštívit," pokračoval svým příjemně sametovým hlasem.
Chtěla jsem mu udělat aspoň trošku radost. Vím, že tací lidé to nemají v životě lehké. A tak jsem přistoupila na jeho "hru". "Chtěla bych navštívit Melanii Stryder a Poutnici," odpověděla jsem. Bylo mi jasné, že vůbec neví, o koho se jedná.
Ale mýlila jsem se. A jak "Tvá oblíbená kniha je Hostitel?" podivil se. "Stephanie Meyerová píše krásně, dobrá volba." Pochvalně se usmál.
Byla jsem v šoku. Ale ještě víc, když z kapsy svých kalhot vytáhl dřevěnou hůlku, namířil s ní na mě a začal si něco brumlat. Už jsem se chtěla otočit a jít (bohužel) do školy. Ale něco mi v tom zabránilo.
Všechno se totiž odehrálo tak rychle. V jednu chvíli jsem stála na ulici, pak bylo najednou černo, nic jsem neviděla, a po té jsem se objevila u dřevěného domečku blízko lesa.
"Kde to jsem?" začala jsem panikařit. Ten skřítek tam byl naštěstí se mnou. "Co si to provedl?" rozčilovala jsem se.
Chlapec se jen usmíval. "Řekl jsem ti, že ti pomohu od školy. Teď jdi dovnitř, tvé hrdinky již čekají."
"Ale…"
Zmizel. Nechal mě tu samotnou. V cizím prostředí! Vůbec jsem nechápala, co se děje. Z lesa se ozývalo vytí vlků, a tak mi nezbylo nic jiného, než zaklepat na dveře. Přece se nenechám sežrat vlky! Nikdo mi nepřišel otevřít, a tak jsem vstoupila sama. Naštěstí bylo odemčeno. Ocitla jsem se v malé, ale za to moc útulné sedničce. Uvnitř byly dvě dívky. Jedna vařila čaj, druhá krájela bábovku. Do obličeje jsem neviděla ani jedné.
"Dobrý den," pozdravila jsem nervózně. "Já se moc omlouvám, ale vůbec netuším, jak jsem se sem dostala. Šla jsem do školy a najednou jsem se ocitla tu."
Tmavovlasá dívka konečně nechala bábovku bábovkou, upřela na mě ledově modrá očka a vřele se na mě usmála. "Vítej, já jsem Poutnice. Nebo Vanda. Říkej mi, jak chceš," představila se mi.
Druhá dívka položila hotový čaj na stůl a také se se mnou seznámila. "Já jsem Melanie. Ale ty nás jistě znáš, když jsi nás chtěla vidět."
Vážně to byly ony. Hrdinky z mé nejoblíbenější knihy. Nemohla jsem tomu uvěřit.
"A ty jsi?" zeptala se Poutnice.
Ani jsem se nepředstavila, jsem to ale neslušná. "Já jsem Míša. Můžete mi prosím vás vysvětlit co se to tu děje?" Vůbec jsem to nechápala.
"Nejprve se posaď, nabídni si bábovku a uvařila jsem ti čaj," řekla Melanie milým hláskem. "Pak ti všechno vysvětlíme."
A tak jsem udělala, jak se po mě chtělo. Bábovka byla vítečná, lepší než od babičky. Čaje bylinkové normálně nepiju, ale tenhle byl excelentní, slaďounký, ale zároveň i trošku kyselý. "Věděli jste, že přijdu?" otázala jsem se. Podle toho, že chystali čaj a bábovku, jsem typovala, že ano. Nebo chystaly jinou návštěvu.
Obě dvě přikývly.
"Ale jak to?" divila jsem se.
Slova se ujala Poutnice. "Dejme tomu, že nám to náš malý kamarádíček prozradil."
Chvilku jsem uvažovala. "Ten irský skřítek?"
"Přesně ten," přitakala Melanie, "ale vůbec není irský. Jen literární. Potuluje se po vašem světě a nabízí hodným lidem, co si to zaslouží, návštěvu u jejich hrdinů."
"Takže existuje literární svět? To jako vážně?" Musela jsem vypadat jako blázen, protože s otevřenou pusou dokořán, tak vypadá asi každý.
"Jistě," přikývla Poutnice. "A teď nám radši pověz, proč se ti líbí kniha Hostitel."
Nebylo těžké prozradit proč. "Knížku jsem si přečetla až po sáze Stmívání. Stmíváním jsem byla naprosto unešená, přiznávám. Když jsem začala číst Hostitele, popravdě jsem to vůbec nechápala. Ale prokousávala jsem se dějem dál a dál, až mi to všechno začalo zapadat do sebe. Nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Má přes pět set stran a já pořád četla, četla, četla. Ostatní šlo stranou. Na písemky do školy jsem se neučila, ve škole jsem si naopak četla i o hodinách, učitele to samozřejmě rozčilovalo a prostě jsem pořád četla. Knížku jsem přečetla za tři dny. Je to velice krásně napsané. Kniha mi přiblížila tvoje emoce Poutnice a zároveň i tvé Melanie. Soucítila jsem s váma oběma a prožívala každou minutu s váma. Stephanie Meyerová píše tak, že se člověk od knihy jen tak neodtrhne a to je podle mého názoru vážně velký dar. Na konci knihy jsem tak neuvěřitelně brečela a bála se, že to skončí pro Poutnici špatně. Zbývalo už jen pár stránek do konce, ale naštěstí se to obrátilo k lepšímu. Od té doby o té knize přemýšlím, je to vážně skvělý námět a perfektní zpracování. Zkrátka nejlepší knížka, co jsem kdy četla a myslím, že to jen tak nic nepřekoná."
Až po té co jsem dopovídala, jsem zjistila, že se obě dívky tváří velice zaraženě. V očích měly slzy. "Provedla jsem něco?" polekala jsem se. "Řekla něco špatně?"
Podívaly se na sebe a pak se usmály.
"Ale ne," uklidnila mě Poutnice a po tváři jí začala stékat první slza. "To jen že nám nikdo nikdy neřekl nic tak krásného."
"Přesně," souhlasila Melanie. "Když se zeptáme nějakého člověka, proč se jim Hostitel tak líbí, nebo proč obdivují Stephanii, odpoví: Píše dobře. Je to prostě super. Nevím, co k tomu dodat. Ale ty… Mluvila jsi o nás tak pěkně a i o naší stvořitelce."
"Chtěla bys být spisovatelkou, že ano?" typovala Poutnice.
Uhodla to. Přikývla jsem. "Ale nevím, jestli na to mám, spíš myslím, že ne," přiznala jsem se.
Melanie se na mě nevěřícně podívala. "Že vůbec pochybuješ, ty na to máš! A neříkám to jen proto, že ti chci udělat radost. Vážně tomu věřím."
Poutnice celou dobu přikyvovala a pak dodala: "Těším se, až jednou budeme číst tvé knihy. A seznámíme se s tvými postavami. Myslím, že to bude již brzy."
Musela jsem se vyptávat dál, byla jsem moc zvědavá. "Chápu dobře, že ve vašem světě jsou všechny literární postavy?"
Kývly na souhlas.
"A i ty zlé?"
Opět přikývnutí. "Ale není se čeho bát, jsou hodní, jen v knihách hrají záporáky," uklidňovala mě Melanie.
Neuvěřitelné. "I obři, upíři, vlkodlaci, čarodějnice, vrazi…?"
"Všichni," přerušila můj výčet Poutnice. "Obři jsou ve skutečnosti víteční kuchaři. Nikdo nevaří líp. Vlkodlaci jsou jak psi, podrbeš je na bříšku a jste nejlepší kamarádi, čarodějky u nás vedou kavárny a čajovny, protože nikdo nepracuje líp s bylinkami než oni. Vrahové by neublížili ani mušce, lupiči a loupežníci by v životě nic neukradli. Prostě naprosto ideální společnost."
"Ne jak tam u vás," odfrkla si Melanie.
Smutně jsem se usmála. "Není to tak zlé. Jen se musíš kamarádit se správnými lidmi. Ale jde jen o cvik. Brzo vycítíš, kdo je přítel a kdo ne," vysvětlila jsem jim. Nebo jsem se o to aspoň snažila.
"My tam, Mel, ale nikdy nebyly. Nemůžeme soudit. Známe vše jen z vyprávění od našeho skřítečka. Můžu se tě na něco zeptat?" zašklebila se znenadání Poutnice.
"Ráda ti odpovím," souhlasila jsem.
"Líbí se ti víc mé jméno Poutnice, nebo Vanda?"
"To se ptá každýho," smála se Mel.
"Rozhodně Poutnice. Je to tvé pravé jméno. Vandu z tebe udělali proto, aby zakryli tvou pravou tvář. To se mi nelíbilo, měli by tě brát zkrátka takovou, jaká jsi."
Dnes již po druhé se Poutnici zalily oči slzami. "To mi nikdo nikdy neřekl, děkuju."
"Je mi to líto," ozvala se Melanie s provinilým výrazem, "ale už je čas. Budeš muset opustit náš svět."
"Děkuji za setkání s vámi. Byl to krásně strávený den. Řekněte mi, setkáme se ještě někdy?" Vůbec se mi od nich nechtělo. Za těch pár hodin se staly mými kamarádkami a já je nechtěla opustit.
"Pošleme si pro tebe, to se neboj," ujistila mě Poutnice. "Na památku si ode mě vezmi můj řetízek. Bude ti nosit štěstí." A sundala ho z krku a připnula na můj. Řetízek byl zlatý s přívěškem ve tvaru kytičky.
"A ode mě náramek." Melanie si ho odepnula a připnula na mou ruku.
"Nikdy na tebe nezapomeneme," pronesly společně.
"Ani já na vás."
Pak obě vytáhly stejné hůlky, jaké měl skřítek, namířily jimi na mě a něco zamumlaly. V jednu chvíli jsem stála v sedničce, pak jsem viděla jen černo a po té se ocitla doma, ve své posteli. A na sobě jsem měla pyžamo. Byla noc. Takže to všechno byl jenom sen? Trošku mě to rozesmutnilo, protože byl tak živý. A tak jsem si ho užívala.
Najednou mě něco zastudilo na krku. Rukou jsem nahmatala cizí předmět. Byl to řetízek od Poutnice. A náramek od Melanie také nechyběl. Takže to přeci jenom nebyl sen?
Nový začátek=Nový život - Kapitola 1.
7. ledna 2013 v 17:30 | *Em*
Kapitola 1.
"Nelo! Pojď ihned do obýváku," zakřičel tatínek hlasitě, aby to bylo slyšet i v mém pokoji.
"Už letím," zařvala jsem na oplátku z plných plic. Vůbec mi nevrtalo hlavou, co po mně rodiče chtějí. Ale doufala jsem, že to nebude na dlouho, protože jsem zrovna měla v plánu jít ven s mojí nejlepší kamarádkou.
V obývacím pokoji byli oba rodiče. Maminka seděla vzpřímeně na křesle a svýma krásnýma modrýma očima hypnotizovala jakýsi papír na malém dřevěném stolku. Když jsem vstoupila do místnosti, ani ke mně nevzhlédla. Za to tatínek byl rozvalen na pohovce a věnoval mi jeho rošťácký úsměv.
Posadila jsem se do křesla naproti mamince. "Tak co se děje?" Snažila jsem se, aby můj hlas zněl normálně, ale moc se mi to nedařilo. Protože když jsem viděla maminku takhle nezvykle tichou, znervózněla jsem. Normálně byla upovídaná tak, že tatínkovi, a dokonce i mně to vadilo.
Když dlouho nikdo neodpovídal, tak jsem dodala: "Celkem spěchám, jdu ven s Nataly." Chtěli jsme si spolu užít posledních pár dnů letních prázdnin, protože pak se rozdělíme. Já nastoupím na gymnázium a ona bude na intru v Lanonu. Domů bude jezdit pouze na víkendy, a tak se budeme vídat málo, oproti tomu jak jsme se vídali dosud, což bylo každý den ve škole a skoro každý víkend.
Slova se jako první ujal tatínek. "Nel, přišel nám dopis. Měla by sis ho přečíst," řekl a podal mi ze stolku papír, který maminka celou tu dobu pozorovala.
Vzala jsem si od něj dopis. Celkem jsem se bála si ho přečíst. Tatínek se zdál být v pohodě, ale maminka? Většinou je usměvavá a hodně upovídaná. Jenže teď byla jiná. Jako vyměněná… Dala jsem se do čtení.
Vážená paní Stefardová, vážený pane Stefarde,
svět je malý a k nám na Střední uměleckou školu v Brevnově se donesla zpráva o vaší velice talentované dceři. Již v tak mladém věku vyhrála se svými příběhy tolik literárních soutěží.
U nás na škole by rozvinula své znalosti, a také samozřejmě tvůrčí psaní.
Proto bych byl převelice rád, kdybyste přijali mou nabídku a Vaši dceru dali k nám na školu. U nás by mohla být na internátě. Pro vás by byly návštěvy jednou do měsíce. Je mi jasné, že Vaše dcera už je přijatá na jinou střední školu, ale s tím by se jistě dalo něco udělat. Je sice už skoro konec prázdnin, ale stále nám zbývá pár dnů. Omlouvám se, že píši až teď, ale musela se stát nějaká chyba a dopis pro Vaši dceru se jaksi zatoulal.
Rozhodnutí je jen a jen na vás a samozřejmě na Vaší dceři. Proto prosím o co nejrychlejší dopověď. Bližší informace bych vám zaslal, kdyby odpověď byla kladná
S pozdravem Nik Bell,
Ředitel školy
"Páni," vydechla jsem po přečtení dopisu úžasem. "Oni mě chtějí na tak skvělé škole! Mě! Myslí si, že jsem talentovaná. To je skvělý!" Byla jsem úplně nadšená, připadala jsem si jako ve snu. Na chvilku jsem znejistěla, jestli se z tak krásného snu neprobudím. Ale ne… Je to realita!
"Myslela jsem si, že budeš takhle nadšená," promluvila maminka poprvé od té doby, co jsem přišla. Usmívala se, ale v očích se jí zračil smutek.
"Mami…"
Hned mě přerušila, pak se zhluboka nadechla a až po té začala mluvit. "Já… Jsem na tebe hrozně pyšná, Nel. Věděla jsem, že si výborná ve psaní příběhů, ale že jsi až takový talent? Neskutečné… Jsem na tebe opravdu hrdá, ale už teď se mi po tobě stýská."
Bylo krásné poslouchat takovouhle chválu. Moc jsem si to užívala. A bylo nadmíru jasné, že takovou nabídku přijmu. Taková šance se jen tak neodmítá.
"No tak to teď musíme zrušit tvé přijetí na zdejší gymnázium," ohlásil tatínek. "Právě přišli o skvělou a chytrou žákyni. Co bys řekla tomu, že bych tam zavolal ještě dnes?"
S radostí jsem přikývla.
Ještě před tím, než odejdu ven, musím udělat důležitou věc. Rozveselit maminku. Postavila jsem se, skočila jí do náruče a pořádně pevně ji objala. A zase jsem se cítila jako ta malá holčička. Ta, která nemá žádné problémy a nemusí nic řešit. Aspoň prozatím…
* * *
Čekání… Nesnáším čekání… Musela jsem čekat na Nataly, než přijde k nám. Byly jsme tak domluvené. A pak někam vyrazíme! Hrozně jsem se na ni těšila, neviděli jsme se už tak dlouho, skoro celé prázdniny. Těšila jsem se, až mi povypráví o prázdninách, co zažila, kde byla, taky na to až jí řeknu, kam jdu na školu, ale především jsem už chtěla, aby už zazvonila a po celém domě se rozeznělo pronikavé cinkání zvonku.
Místo toho mi zapípal mobil… Hlásil jednu přijatou zprávu. Psala mi Nataly: Ahoj! Moc mě to mrzí, ale jsem nemocná. Kdyby ti to nevadilo, tak můžeš přijít ty k nám. Pá N.
Vůbec mi to nevadilo! Ihned jsem jí odepsala, že jsem do půl hoďky u ní. Hnala jsem se městem a doufala, že nepotkám někoho známého. Protože když už se tak stane, tak se většinou zapovídám na tak dlouho, že ztratím pojem o čase. Jsem totiž upovídaná po mamince, ale ta za to prý nemůže, má to totiž své matce. Jednou se mi takhle stalo, že jsem měla jít za maminkou do práce, ale potkala jsem jednu kamarádku a s ní jsem strávila hodinu povídáním na ulici. A díky tomu přišla pozdě k zubaři.
Naštěstí jsem nikoho nepotkala. Město bylo zvláštně klidné a tiché. Většina lidí si asi užívá zbytek prázdnin někde na dovolené.
Posledních pár metrů k domu Baerových, jsem už běžela, a pak celá nedočkavá zvonila a klepala na jejich domek. Po chvilce mi otevřela Natalyina maminka.
"Dobrý den," pozdravila jsem se širokým úsměvem, když jsem si uvědomila, že za chvilku už uvidím svou nejlepší kamarádku.
"Ahoj, Nel. Vidím, že jsi stejně nedočkavá jako Nataly. Tak pojď dál. Nataly je nahoře ve svém pokojíčku, už tě čeká."
Bleskově jsem si zula boty a vyrazila do schodů. Jejich dům znám totiž nazpaměť. Chtěla jsem do patra vyběhnout co nejrychleji, a tak jsem schody brala po dvou, spíš vlastně po třech. Ale to se mi moc nevyplatilo. Asi v polovině jsem upadla a na schody se rozplácla, jak dlouhá, tak široká.
"Opatrně opatrně," mírnil mě kamarádčin tatínek, který musel můj pád nádherně ze shora vidět.
Rychle jsem se postavila. "Jéé dobrý den. Já… Spěchala jsem," vykoktala jsem ze sebe. Musela jsem být rudá jako rak, a tak jsem se radši otočila a podívala se dolů pod schody, jestli můj pád viděla i paní Baerová. Naštěstí pro mě ne.
Pan Baer se usmíval, nebo se možná spíš šklebil mé roztržitosti. U jeho hnědých očí se mu dělaly vějířky vrásek. A myslím, že měl problém se nesmát nahlas. "Rád tě vidím, Nelo. Jsi v pořádku?" zeptal se nakonec ustaraně, když nehrozilo, že vyprskne smíchy.
"Ano jsem. Nic to nebylo. Jen jsem běžela moc rychle. Příště si dám větší pozor."
Pan Baer jen přikývl a začal scházet schody dolů. Když procházel kolem mě, ještě řekl: "Bejt tebou, pospíšil bych si. Nataly už vyvádí kvůli každé minutě, protože prý podle ní máš už zpoždění."
Musela jsem se rozesmát. Nataly nikdy nepřijde nikam včas, ale sama nesnáší, když ostatní chodí pozdě, byť jen o minutu.
Šla jsem už opatrněji do schodů a kupodivu jsem to zvládla bez dalšího hrozného pádu. Místo klepání jsem k Nataly do pokojíku vtrhla s křikem: "Přepadení!!!"
Nataly začala hrozně křičet, možná spíš pištět. Ale nebylo to tím, že by se lekla, ale radostí. Radostí, že mě vidí. A já se k ní ihned přidala. Vyskočila z postele, ve které byla zahrabaná až po bradu a letěla mě obejmout.
"Ahoj! Já tě tak ráda vidím! Mně se tak stýskalo! To si ani nedokážeš představit!" brebentila Nataly svým pisklavým hláskem, který měla vždy, když byla nadšená.
"To si teda dokážu představit! Mně se taky stýskalo, ještě víc!" hájila jsem se se smíchem.
Když jsem jí od sebe konečně odtrhla, pořádně jsem si ji prohlédla. Za tu dobu, co jsme se neviděli, zkrásněla. Ne že by dřív nebyla hezká, to byla, a moc. Ale teď byla ještě dokonalejší a krásnější než dřív. Její černé havraní vlasy jí zase o kousek povyrostly, už jí sahaly až do poloviny zad, pleť měla dokonale čokoládově opálenou, hnědá kukadla měla rozzářená radostí a štěstím, úsměv měla okouzlující… A bez rovnátek… "Ty nemáš rovnátka!" vykřikla jsem. Přes zuby měla sice jeden drát, ale už žádné zámečky.
Zářivě se rozesmála, až jí byly vidět krásně bílé rovné zuby. "Už mám jen nandávací."
Jedna věc mi vrtala hlavou. Je vůbec nemocná? Zdálo se mi, že vážně na to nevypadala. Ale to bylo určitě tím, že měla radost, že mě vidí.
Spolu jsme si sedli na její malý rohový gaučík u okna. Vždycky se mi hrozně líbil. Barvu má krásně zelinkavou a je tak hebký a pohodlný.
"Tak co prázdniny? Kde jsi byla? Co jsi zažila?" vyhrkla hned na mně.
"Všude možně. Vlastně jsem byla doma hrozně málo. Byli jsme u moře, jezdili jsme po různých výletech, často jsme s mamkou nakupovali a to se taťkoj moc nelíbilo a hlavně ho to nebavilo. Mám plno nového oblečení, někdy ti to všechno musím ukázat. Ještě jsem byla na dva týdny u babičky. Byly to perfektní prázdniny. Jen škoda, že jsme se tak málo viděli, a že už nebudeme spolu chodit do školy," rozpovídala jsem se stručně. "A co ty? Jak sis prázdniny užila?"
A Nataly začala nadšeně vyprávět. "Taky jsem byla na hodně místech. Ale nejlepší, vážně ze všeho nejlepší to bylo u moře. Bylo tam pořád teplo, vůbec nepršelo jako občas tady." Nataly byla totiž poprvé u moře, a tak to pro ni musel být zážitek. Já k moři jezdívám každý rok a zas tak moc už to neprožívám. "Ale nejlepší na tom bylo, že jsem tam potkala úžasnýho kluka. Měl úplně blonďatý vlasy, jako ty. Když jsem ho viděla na pláži poprvý, tak měl sluneční brejle. A pak si je sundal a usmál se na mě. Měl krásně modrý oči, skoro jako ty! Mohl by to být tvůj bratr. Vážně jste si byli trochu podobný. A byl prostě krásnej! A jednou, když jsem se opalovala, za mnou přišel. A mluvil česky! To byla náhoda! A tak jsem zbytek dovolené strávila s ním. Hodně jsme se skamarádili. A neuhodneš, kam chodí do školy!" Ani mě nepustila ke slovu a hned pokračovala. "Chodí na právnickou. Do Lanonu. Tam kam jdu já! Chápeš? Budeme spolu na intru. On už půjde do druháku. Ale to vůbec nevadí. No není to úžasný?" rozplývala se.
"Váu… Tolik náhod jsem po sobě ještě neviděla." Kdybych ji neznala, myslela bych si, že si vymýšlí. Ale jiskřičky v jejich očích prozradily, že mluví jen a jen pravdu. A přála jsem jí to. Měla z toho takovou radost. "Hele a jsi vážně nemocná? Nevypadáš na to," ušklíbla jsem se.
"Měla jsem teplotu ráno. Ale tys mě zázračně vyléčila. Víš, že…"
Hned jsem ji přerušila. Už jsem to nevydržela. " Taky ti musím něco říct!" Na chvilku jsem se odmlčela, abych ji napínala.
"Povídej, povídej," naléhala.
Mám začít pomalu, nebo to na ni vybalit? Rozhodla jsem se pro druhou možnost, aby to bylo napínavější. "Nejdu na gympl!"
"Cože?!!" vyhrkla. "A kam teda jdeš? Anebo proč tam spíš nejdeš? Vždyť ses tam tak chtěla dostat. A pak si měla takovou radost, když jsi udělala přijímačky a oni tě vzali." Chudák z toho byla celá zmatená.
Kdyby mě pustila ke slovu, už by to věděla, říkala jsem si v duchu. Jakmile ztichla, dala jsem se do vysvětlování. "Dneska nám domů přišel dopis. Psal nám ředitel z umělecké školy v Brevnově, že mě chtějí přijmout. Prý jsem hrozně talentovaná a tak. A prý mně psali už dřív, ale stala se nějaká chyba a mně dopis nepřišel. Proto mi napsali teď znova. A já tam půjdu. Taťka dneska zruší mé přijetí na gymplu a já pak nastoupím do Brevnova. Budu tam na intru. A jak jsem tak pochopila z dopisu, tak nebudu jezdit domů. Ředitel v dopisu totiž psal, že návštěvy rodičů jsou pouze jednou měsíčně. Tak nevím, jak to bude. Ale to by znamenalo, že se budeme vídat ještě míň." Vyprávění jsem začala s nadšeností a končila jsem v zachmuření.
I Natalyin obličej zprvu zářil, a pak se ponořil do smutku. "Ale je to pro tebe obrovská šance. Já vždycky věděla, že jsi talentovaná. A konečně to někdo potvrdil. A budu za tebou jezdit s tvými rodiči. Já si to nějak zařídím. O to se neboj."
Její slova mě aspoň trochu uklidnila. Vůbec mi nedošlo, že bychom se měli vídat ještě míň. To až teď a tady. Ale jsem ráda, že ji mám. Lepší kamarádku bych jen těžko někde hledala.
"Povídej mi ještě o tom tvým novým klukoj. Ani si mi neřekla, jak se jmenuje," zazlobila jsem se, ale jen ze srandy a nenápadně změnila téma.
Nataly byla ráda, že se řeč směřuje zase k ní. Ona když má o čem mluvit, tak by nemluvila o ničem jiném. "No ale on to není můj kluk!" řekla důrazně a u toho se začervenala. "A jmenuje se Alex, je mu 17. A sama stále nemůžu uvěřit, že spolu budeme chodit do stejný školy. To je absolutně dokonalý. Asi tak jako ty a tvoje nová škola, ty umělkyně jedna!"
To oslovení se mi zalíbilo. Připadala jsem si tak důležitě.
"A viděli jste se od tý doby, co jste byli u moře?" zeptala jsem se, i když mi byla odpověď téměř jasná. Na to znám Nataly až moc dobře.
Nejdřív se zaculila a pak odpověděla: "Jo. Byl tady jednou. Myslím, že to bylo, když jsi ty byla u moře. Jinak bych vás samozřejmě představila."
Byla do něj zamilovaná. To už na ní zkrátka poznám. Ať už se mezi nimi stalo cokoliv, ať už mu přiznala, jak ho má ráda, či ne, byla do něj vážně zamilovaná. A jestli to on ještě neví, tak se to jistě brzo doví. Možná že to byla i láska na první pohled. A já jí to moc přeju. Protože ona si to zaslouží. A ne jen proto, že to je moje nejlepší kamarádka, ale proto jaká je. Její dobré vlastnosti bych mohla vyříkávat donekonečna. Když jsem si uvědomila, jak málo času nám společně zbývá, trochu jsme zesmutněla. Trochu víc… Bude se mi po ní moc stýskat.
Write is my dream ♥
7. ledna 2013 v 17:09 | *Em*
Ahoj :)
Je mi 16 let a hrozně ráda píšu příběhy, povídky, pohádky a i slohy. Jednou bych třeba i chtěla napsat knihu. Proto když navštívíš můj blog, přečti si prosím nějaký příběh. Za každé přečtení, radu a i komentář budu ráda.
Tak jen do toho :)