Kapitola 1.
"Nelo! Pojď ihned do obýváku," zakřičel tatínek hlasitě, aby to bylo slyšet i v mém pokoji.
"Už letím," zařvala jsem na oplátku z plných plic. Vůbec mi nevrtalo hlavou, co po mně rodiče chtějí. Ale doufala jsem, že to nebude na dlouho, protože jsem zrovna měla v plánu jít ven s mojí nejlepší kamarádkou.
V obývacím pokoji byli oba rodiče. Maminka seděla vzpřímeně na křesle a svýma krásnýma modrýma očima hypnotizovala jakýsi papír na malém dřevěném stolku. Když jsem vstoupila do místnosti, ani ke mně nevzhlédla. Za to tatínek byl rozvalen na pohovce a věnoval mi jeho rošťácký úsměv.
Posadila jsem se do křesla naproti mamince. "Tak co se děje?" Snažila jsem se, aby můj hlas zněl normálně, ale moc se mi to nedařilo. Protože když jsem viděla maminku takhle nezvykle tichou, znervózněla jsem. Normálně byla upovídaná tak, že tatínkovi, a dokonce i mně to vadilo.
Když dlouho nikdo neodpovídal, tak jsem dodala: "Celkem spěchám, jdu ven s Nataly." Chtěli jsme si spolu užít posledních pár dnů letních prázdnin, protože pak se rozdělíme. Já nastoupím na gymnázium a ona bude na intru v Lanonu. Domů bude jezdit pouze na víkendy, a tak se budeme vídat málo, oproti tomu jak jsme se vídali dosud, což bylo každý den ve škole a skoro každý víkend.
Slova se jako první ujal tatínek. "Nel, přišel nám dopis. Měla by sis ho přečíst," řekl a podal mi ze stolku papír, který maminka celou tu dobu pozorovala.
Vzala jsem si od něj dopis. Celkem jsem se bála si ho přečíst. Tatínek se zdál být v pohodě, ale maminka? Většinou je usměvavá a hodně upovídaná. Jenže teď byla jiná. Jako vyměněná… Dala jsem se do čtení.
Vážená paní Stefardová, vážený pane Stefarde,
svět je malý a k nám na Střední uměleckou školu v Brevnově se donesla zpráva o vaší velice talentované dceři. Již v tak mladém věku vyhrála se svými příběhy tolik literárních soutěží.
U nás na škole by rozvinula své znalosti, a také samozřejmě tvůrčí psaní.
Proto bych byl převelice rád, kdybyste přijali mou nabídku a Vaši dceru dali k nám na školu. U nás by mohla být na internátě. Pro vás by byly návštěvy jednou do měsíce. Je mi jasné, že Vaše dcera už je přijatá na jinou střední školu, ale s tím by se jistě dalo něco udělat. Je sice už skoro konec prázdnin, ale stále nám zbývá pár dnů. Omlouvám se, že píši až teď, ale musela se stát nějaká chyba a dopis pro Vaši dceru se jaksi zatoulal.
Rozhodnutí je jen a jen na vás a samozřejmě na Vaší dceři. Proto prosím o co nejrychlejší dopověď. Bližší informace bych vám zaslal, kdyby odpověď byla kladná
S pozdravem Nik Bell,
Ředitel školy
"Páni," vydechla jsem po přečtení dopisu úžasem. "Oni mě chtějí na tak skvělé škole! Mě! Myslí si, že jsem talentovaná. To je skvělý!" Byla jsem úplně nadšená, připadala jsem si jako ve snu. Na chvilku jsem znejistěla, jestli se z tak krásného snu neprobudím. Ale ne… Je to realita!
"Myslela jsem si, že budeš takhle nadšená," promluvila maminka poprvé od té doby, co jsem přišla. Usmívala se, ale v očích se jí zračil smutek.
"Mami…"
Hned mě přerušila, pak se zhluboka nadechla a až po té začala mluvit. "Já… Jsem na tebe hrozně pyšná, Nel. Věděla jsem, že si výborná ve psaní příběhů, ale že jsi až takový talent? Neskutečné… Jsem na tebe opravdu hrdá, ale už teď se mi po tobě stýská."
Bylo krásné poslouchat takovouhle chválu. Moc jsem si to užívala. A bylo nadmíru jasné, že takovou nabídku přijmu. Taková šance se jen tak neodmítá.
"No tak to teď musíme zrušit tvé přijetí na zdejší gymnázium," ohlásil tatínek. "Právě přišli o skvělou a chytrou žákyni. Co bys řekla tomu, že bych tam zavolal ještě dnes?"
S radostí jsem přikývla.
Ještě před tím, než odejdu ven, musím udělat důležitou věc. Rozveselit maminku. Postavila jsem se, skočila jí do náruče a pořádně pevně ji objala. A zase jsem se cítila jako ta malá holčička. Ta, která nemá žádné problémy a nemusí nic řešit. Aspoň prozatím…
* * *
Čekání… Nesnáším čekání… Musela jsem čekat na Nataly, než přijde k nám. Byly jsme tak domluvené. A pak někam vyrazíme! Hrozně jsem se na ni těšila, neviděli jsme se už tak dlouho, skoro celé prázdniny. Těšila jsem se, až mi povypráví o prázdninách, co zažila, kde byla, taky na to až jí řeknu, kam jdu na školu, ale především jsem už chtěla, aby už zazvonila a po celém domě se rozeznělo pronikavé cinkání zvonku.
Místo toho mi zapípal mobil… Hlásil jednu přijatou zprávu. Psala mi Nataly: Ahoj! Moc mě to mrzí, ale jsem nemocná. Kdyby ti to nevadilo, tak můžeš přijít ty k nám. Pá N.
Vůbec mi to nevadilo! Ihned jsem jí odepsala, že jsem do půl hoďky u ní. Hnala jsem se městem a doufala, že nepotkám někoho známého. Protože když už se tak stane, tak se většinou zapovídám na tak dlouho, že ztratím pojem o čase. Jsem totiž upovídaná po mamince, ale ta za to prý nemůže, má to totiž své matce. Jednou se mi takhle stalo, že jsem měla jít za maminkou do práce, ale potkala jsem jednu kamarádku a s ní jsem strávila hodinu povídáním na ulici. A díky tomu přišla pozdě k zubaři.
Naštěstí jsem nikoho nepotkala. Město bylo zvláštně klidné a tiché. Většina lidí si asi užívá zbytek prázdnin někde na dovolené.
Posledních pár metrů k domu Baerových, jsem už běžela, a pak celá nedočkavá zvonila a klepala na jejich domek. Po chvilce mi otevřela Natalyina maminka.
"Dobrý den," pozdravila jsem se širokým úsměvem, když jsem si uvědomila, že za chvilku už uvidím svou nejlepší kamarádku.
"Ahoj, Nel. Vidím, že jsi stejně nedočkavá jako Nataly. Tak pojď dál. Nataly je nahoře ve svém pokojíčku, už tě čeká."
Bleskově jsem si zula boty a vyrazila do schodů. Jejich dům znám totiž nazpaměť. Chtěla jsem do patra vyběhnout co nejrychleji, a tak jsem schody brala po dvou, spíš vlastně po třech. Ale to se mi moc nevyplatilo. Asi v polovině jsem upadla a na schody se rozplácla, jak dlouhá, tak široká.
"Opatrně opatrně," mírnil mě kamarádčin tatínek, který musel můj pád nádherně ze shora vidět.
Rychle jsem se postavila. "Jéé dobrý den. Já… Spěchala jsem," vykoktala jsem ze sebe. Musela jsem být rudá jako rak, a tak jsem se radši otočila a podívala se dolů pod schody, jestli můj pád viděla i paní Baerová. Naštěstí pro mě ne.
Pan Baer se usmíval, nebo se možná spíš šklebil mé roztržitosti. U jeho hnědých očí se mu dělaly vějířky vrásek. A myslím, že měl problém se nesmát nahlas. "Rád tě vidím, Nelo. Jsi v pořádku?" zeptal se nakonec ustaraně, když nehrozilo, že vyprskne smíchy.
"Ano jsem. Nic to nebylo. Jen jsem běžela moc rychle. Příště si dám větší pozor."
Pan Baer jen přikývl a začal scházet schody dolů. Když procházel kolem mě, ještě řekl: "Bejt tebou, pospíšil bych si. Nataly už vyvádí kvůli každé minutě, protože prý podle ní máš už zpoždění."
Musela jsem se rozesmát. Nataly nikdy nepřijde nikam včas, ale sama nesnáší, když ostatní chodí pozdě, byť jen o minutu.
Šla jsem už opatrněji do schodů a kupodivu jsem to zvládla bez dalšího hrozného pádu. Místo klepání jsem k Nataly do pokojíku vtrhla s křikem: "Přepadení!!!"
Nataly začala hrozně křičet, možná spíš pištět. Ale nebylo to tím, že by se lekla, ale radostí. Radostí, že mě vidí. A já se k ní ihned přidala. Vyskočila z postele, ve které byla zahrabaná až po bradu a letěla mě obejmout.
"Ahoj! Já tě tak ráda vidím! Mně se tak stýskalo! To si ani nedokážeš představit!" brebentila Nataly svým pisklavým hláskem, který měla vždy, když byla nadšená.
"To si teda dokážu představit! Mně se taky stýskalo, ještě víc!" hájila jsem se se smíchem.
Když jsem jí od sebe konečně odtrhla, pořádně jsem si ji prohlédla. Za tu dobu, co jsme se neviděli, zkrásněla. Ne že by dřív nebyla hezká, to byla, a moc. Ale teď byla ještě dokonalejší a krásnější než dřív. Její černé havraní vlasy jí zase o kousek povyrostly, už jí sahaly až do poloviny zad, pleť měla dokonale čokoládově opálenou, hnědá kukadla měla rozzářená radostí a štěstím, úsměv měla okouzlující… A bez rovnátek… "Ty nemáš rovnátka!" vykřikla jsem. Přes zuby měla sice jeden drát, ale už žádné zámečky.
Zářivě se rozesmála, až jí byly vidět krásně bílé rovné zuby. "Už mám jen nandávací."
Jedna věc mi vrtala hlavou. Je vůbec nemocná? Zdálo se mi, že vážně na to nevypadala. Ale to bylo určitě tím, že měla radost, že mě vidí.
Spolu jsme si sedli na její malý rohový gaučík u okna. Vždycky se mi hrozně líbil. Barvu má krásně zelinkavou a je tak hebký a pohodlný.
"Tak co prázdniny? Kde jsi byla? Co jsi zažila?" vyhrkla hned na mně.
"Všude možně. Vlastně jsem byla doma hrozně málo. Byli jsme u moře, jezdili jsme po různých výletech, často jsme s mamkou nakupovali a to se taťkoj moc nelíbilo a hlavně ho to nebavilo. Mám plno nového oblečení, někdy ti to všechno musím ukázat. Ještě jsem byla na dva týdny u babičky. Byly to perfektní prázdniny. Jen škoda, že jsme se tak málo viděli, a že už nebudeme spolu chodit do školy," rozpovídala jsem se stručně. "A co ty? Jak sis prázdniny užila?"
A Nataly začala nadšeně vyprávět. "Taky jsem byla na hodně místech. Ale nejlepší, vážně ze všeho nejlepší to bylo u moře. Bylo tam pořád teplo, vůbec nepršelo jako občas tady." Nataly byla totiž poprvé u moře, a tak to pro ni musel být zážitek. Já k moři jezdívám každý rok a zas tak moc už to neprožívám. "Ale nejlepší na tom bylo, že jsem tam potkala úžasnýho kluka. Měl úplně blonďatý vlasy, jako ty. Když jsem ho viděla na pláži poprvý, tak měl sluneční brejle. A pak si je sundal a usmál se na mě. Měl krásně modrý oči, skoro jako ty! Mohl by to být tvůj bratr. Vážně jste si byli trochu podobný. A byl prostě krásnej! A jednou, když jsem se opalovala, za mnou přišel. A mluvil česky! To byla náhoda! A tak jsem zbytek dovolené strávila s ním. Hodně jsme se skamarádili. A neuhodneš, kam chodí do školy!" Ani mě nepustila ke slovu a hned pokračovala. "Chodí na právnickou. Do Lanonu. Tam kam jdu já! Chápeš? Budeme spolu na intru. On už půjde do druháku. Ale to vůbec nevadí. No není to úžasný?" rozplývala se.
"Váu… Tolik náhod jsem po sobě ještě neviděla." Kdybych ji neznala, myslela bych si, že si vymýšlí. Ale jiskřičky v jejich očích prozradily, že mluví jen a jen pravdu. A přála jsem jí to. Měla z toho takovou radost. "Hele a jsi vážně nemocná? Nevypadáš na to," ušklíbla jsem se.
"Měla jsem teplotu ráno. Ale tys mě zázračně vyléčila. Víš, že…"
Hned jsem ji přerušila. Už jsem to nevydržela. " Taky ti musím něco říct!" Na chvilku jsem se odmlčela, abych ji napínala.
"Povídej, povídej," naléhala.
Mám začít pomalu, nebo to na ni vybalit? Rozhodla jsem se pro druhou možnost, aby to bylo napínavější. "Nejdu na gympl!"
"Cože?!!" vyhrkla. "A kam teda jdeš? Anebo proč tam spíš nejdeš? Vždyť ses tam tak chtěla dostat. A pak si měla takovou radost, když jsi udělala přijímačky a oni tě vzali." Chudák z toho byla celá zmatená.
Kdyby mě pustila ke slovu, už by to věděla, říkala jsem si v duchu. Jakmile ztichla, dala jsem se do vysvětlování. "Dneska nám domů přišel dopis. Psal nám ředitel z umělecké školy v Brevnově, že mě chtějí přijmout. Prý jsem hrozně talentovaná a tak. A prý mně psali už dřív, ale stala se nějaká chyba a mně dopis nepřišel. Proto mi napsali teď znova. A já tam půjdu. Taťka dneska zruší mé přijetí na gymplu a já pak nastoupím do Brevnova. Budu tam na intru. A jak jsem tak pochopila z dopisu, tak nebudu jezdit domů. Ředitel v dopisu totiž psal, že návštěvy rodičů jsou pouze jednou měsíčně. Tak nevím, jak to bude. Ale to by znamenalo, že se budeme vídat ještě míň." Vyprávění jsem začala s nadšeností a končila jsem v zachmuření.
I Natalyin obličej zprvu zářil, a pak se ponořil do smutku. "Ale je to pro tebe obrovská šance. Já vždycky věděla, že jsi talentovaná. A konečně to někdo potvrdil. A budu za tebou jezdit s tvými rodiči. Já si to nějak zařídím. O to se neboj."
Její slova mě aspoň trochu uklidnila. Vůbec mi nedošlo, že bychom se měli vídat ještě míň. To až teď a tady. Ale jsem ráda, že ji mám. Lepší kamarádku bych jen těžko někde hledala.
"Povídej mi ještě o tom tvým novým klukoj. Ani si mi neřekla, jak se jmenuje," zazlobila jsem se, ale jen ze srandy a nenápadně změnila téma.
Nataly byla ráda, že se řeč směřuje zase k ní. Ona když má o čem mluvit, tak by nemluvila o ničem jiném. "No ale on to není můj kluk!" řekla důrazně a u toho se začervenala. "A jmenuje se Alex, je mu 17. A sama stále nemůžu uvěřit, že spolu budeme chodit do stejný školy. To je absolutně dokonalý. Asi tak jako ty a tvoje nová škola, ty umělkyně jedna!"
To oslovení se mi zalíbilo. Připadala jsem si tak důležitě.
"A viděli jste se od tý doby, co jste byli u moře?" zeptala jsem se, i když mi byla odpověď téměř jasná. Na to znám Nataly až moc dobře.
Nejdřív se zaculila a pak odpověděla: "Jo. Byl tady jednou. Myslím, že to bylo, když jsi ty byla u moře. Jinak bych vás samozřejmě představila."
Byla do něj zamilovaná. To už na ní zkrátka poznám. Ať už se mezi nimi stalo cokoliv, ať už mu přiznala, jak ho má ráda, či ne, byla do něj vážně zamilovaná. A jestli to on ještě neví, tak se to jistě brzo doví. Možná že to byla i láska na první pohled. A já jí to moc přeju. Protože ona si to zaslouží. A ne jen proto, že to je moje nejlepší kamarádka, ale proto jaká je. Její dobré vlastnosti bych mohla vyříkávat donekonečna. Když jsem si uvědomila, jak málo času nám společně zbývá, trochu jsme zesmutněla. Trochu víc… Bude se mi po ní moc stýskat.