close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Září 2013

Sen?

24. září 2013 v 20:16
Úterý, 2. září, den jako každý jiný. Vstanu, ač se mi nechce, najím se, vyčistím si zuby, učešu vlasy, ustrojím se a vyrážím do školy. Jak mě se nechce. Spousta písemek a úkolů. Přemýšlím, jak se jen z té školy vyvlíknu. Ale stejně nic nevymyslím.
"Nechce se ti do školy, co?" ozve se znenadání za mnou neznámý chlapecký hlas. "Věř mi, a od školy ti pomohu. Neotáčej se. Jen řekni, jakou literární postavu bys chtěla vidět."
Nevím proč, ale věřila jsem mu. A tak jsem se neotočila a řekla: "Chtěla bych navštívit Melanii Stryder a Poutnici,"
"Tvá oblíbená kniha je Hostitel? Stephanie Meyerová píše krásně, dobrá volba," pochválil mě.
Náhle jsem se ocitla u dřevěného domku u lesa. Nikde žádná ulice, auta, domy. Vešla jsem do domku. Byly tam dvě dívky.
"Dobrý den," pozdravila jsem nervózně. "Promiňte, ale netuším, jak jsem se sem dostala. Šla jsem do školy a najednou jsem se ocitla tu."
Poznala jsem, že to jsou mé hrdinky, Melanie a Poutnice. Představily se mi, já jim a Poutnice se zeptala. "A proč se ti líbí kniha Hostitel?"
Nebylo těžké prozradit proč. "Když jsem začala číst Hostitele, popravdě jsem to vůbec nechápala. Ale prokousávala jsem se dějem dál a dál, až mi to všechno začalo zapadat do sebe. Nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Má přes 500 stran a já ji přečetla za 3 dny. Každou minutu jsem prožívala s vámi. Paní Meyerová píše tak, že se člověk od knihy jen tak neodtrhne a to je podle mého názoru vážně velký dar. Zkrátka nejlepší knížka, co jsem kdy četla a myslím, že to jen tak nic nepřekoná."
Dívky měly v očích slzy. Prý jim nikdo nic tak krásného neřekl.
Bylo to krátké setkání, podivné, ale moc se mi líbilo. Jsou tak hodné. Dostala jsem od nich řetízek na památku.
A pak jsem se probudila doma ve své posteli. Ale řetízek jsem měla na krku. Takže to přeci jenom nebyl sen?

Může to být i jinak, než se zdá...

24. září 2013 v 19:05

Je úterý, 24. září. Tento den začal úplně normálně, jako každý jiný. Vstanu, ač s tím mám velké potíže, k snídani si dám cereálie, vyčistím si zuby, učešu vlasy, ustrojím se, trošku se zkrášlím a vyrážím do školy. Jak mě se tam dneska nechce. Znáte to, spousta písemek, úkolů a skoro na každé hodině učitelé zkouší. Přemýšlím, jak se jen z té školy dneska vyvlíknu. A jako každý jiný den nic nevymyslím. Prostě tam musím. Žádné záškoláctví ani poflakování.
"Nechce se ti do školy, co?" ozve se znenadání za mnou chlapecký hlas.
Hrozně jsem vylekala a rychle se otočila, abych zjistila, s kým mám tu čest. Čekala jsem nějakého kamaráda, spolužáka nebo známého. Ale za mnou stál cizí chlapec zhruba v mém věku. Typovala bych ho tak na sedmnáct let. A byl… zvláštní. Vím, že nemám soudit podle vzhledu, ale chápejte… Kdo nosí zelený klobouček, zelené sáčko, žluté kalhoty? Vypadal jako skřítek z Irska. Nebo jsem si tak aspoň představovala irské skřítky. Ale nesmím opomenout to, že byl i moc hezký a roztomilý. Z pod kloboučku mu vyčuhovaly černé kudrnaté vlásky a přátelsky se na mě díval bledě modrýma očima.
"Máš pravdu, nechce," odpověděla jsem. Chtěla jsem mu začít vyčítat, že jsem kvůli němu málem měla infarkt, ale nenechal mě a řekl: "Můžu ti pomoci. Vezmu tě za tvou oblíbenou literární postavou. Tím pádem nebudeš muset do školy."
Aha. Byl to blázen. Po delší době potkám hezkého kluka, i když trošku zvláštního stylem oblékání a on to musí být hned cvok. Mám já to smůlu.
"Stačí, když mi řekneš, koho by si chtěla navštívit," pokračoval svým příjemně sametovým hlasem.
Chtěla jsem mu udělat aspoň trošku radost. Vím, že tací lidé to nemají v životě lehké. A tak jsem přistoupila na jeho "hru". "Chtěla bych navštívit Melanii Stryder a Poutnici," odpověděla jsem. Bylo mi jasné, že vůbec neví, o koho se jedná.
Ale mýlila jsem se. A jak "Tvá oblíbená kniha je Hostitel?" podivil se. "Stephanie Meyerová píše krásně, dobrá volba." Pochvalně se usmál.
Byla jsem v šoku. Ale ještě víc, když z kapsy svých kalhot vytáhl dřevěnou hůlku, namířil s ní na mě a začal si něco brumlat. Už jsem se chtěla otočit a jít (bohužel) do školy. Ale něco mi v tom zabránilo.
Všechno se totiž odehrálo tak rychle. V jednu chvíli jsem stála na ulici, pak bylo najednou černo, nic jsem neviděla, a po té jsem se objevila u dřevěného domečku blízko lesa.
"Kde to jsem?" začala jsem panikařit. Ten skřítek tam byl naštěstí se mnou. "Co si to provedl?" rozčilovala jsem se.
Chlapec se jen usmíval. "Řekl jsem ti, že ti pomohu od školy. Teď jdi dovnitř, tvé hrdinky již čekají."
"Ale…"
Zmizel. Nechal mě tu samotnou. V cizím prostředí! Vůbec jsem nechápala, co se děje. Z lesa se ozývalo vytí vlků, a tak mi nezbylo nic jiného, než zaklepat na dveře. Přece se nenechám sežrat vlky! Nikdo mi nepřišel otevřít, a tak jsem vstoupila sama. Naštěstí bylo odemčeno. Ocitla jsem se v malé, ale za to moc útulné sedničce. Uvnitř byly dvě dívky. Jedna vařila čaj, druhá krájela bábovku. Do obličeje jsem neviděla ani jedné.
"Dobrý den," pozdravila jsem nervózně. "Já se moc omlouvám, ale vůbec netuším, jak jsem se sem dostala. Šla jsem do školy a najednou jsem se ocitla tu."
Tmavovlasá dívka konečně nechala bábovku bábovkou, upřela na mě ledově modrá očka a vřele se na mě usmála. "Vítej, já jsem Poutnice. Nebo Vanda. Říkej mi, jak chceš," představila se mi.
Druhá dívka položila hotový čaj na stůl a také se se mnou seznámila. "Já jsem Melanie. Ale ty nás jistě znáš, když jsi nás chtěla vidět."
Vážně to byly ony. Hrdinky z mé nejoblíbenější knihy. Nemohla jsem tomu uvěřit.
"A ty jsi?" zeptala se Poutnice.
Ani jsem se nepředstavila, jsem to ale neslušná. "Já jsem Míša. Můžete mi prosím vás vysvětlit co se to tu děje?" Vůbec jsem to nechápala.
"Nejprve se posaď, nabídni si bábovku a uvařila jsem ti čaj," řekla Melanie milým hláskem. "Pak ti všechno vysvětlíme."
A tak jsem udělala, jak se po mě chtělo. Bábovka byla vítečná, lepší než od babičky. Čaje bylinkové normálně nepiju, ale tenhle byl excelentní, slaďounký, ale zároveň i trošku kyselý. "Věděli jste, že přijdu?" otázala jsem se. Podle toho, že chystali čaj a bábovku, jsem typovala, že ano. Nebo chystaly jinou návštěvu.
Obě dvě přikývly.
"Ale jak to?" divila jsem se.
Slova se ujala Poutnice. "Dejme tomu, že nám to náš malý kamarádíček prozradil."
Chvilku jsem uvažovala. "Ten irský skřítek?"
"Přesně ten," přitakala Melanie, "ale vůbec není irský. Jen literární. Potuluje se po vašem světě a nabízí hodným lidem, co si to zaslouží, návštěvu u jejich hrdinů."
"Takže existuje literární svět? To jako vážně?" Musela jsem vypadat jako blázen, protože s otevřenou pusou dokořán, tak vypadá asi každý.
"Jistě," přikývla Poutnice. "A teď nám radši pověz, proč se ti líbí kniha Hostitel."
Nebylo těžké prozradit proč. "Knížku jsem si přečetla až po sáze Stmívání. Stmíváním jsem byla naprosto unešená, přiznávám. Když jsem začala číst Hostitele, popravdě jsem to vůbec nechápala. Ale prokousávala jsem se dějem dál a dál, až mi to všechno začalo zapadat do sebe. Nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Má přes pět set stran a já pořád četla, četla, četla. Ostatní šlo stranou. Na písemky do školy jsem se neučila, ve škole jsem si naopak četla i o hodinách, učitele to samozřejmě rozčilovalo a prostě jsem pořád četla. Knížku jsem přečetla za tři dny. Je to velice krásně napsané. Kniha mi přiblížila tvoje emoce Poutnice a zároveň i tvé Melanie. Soucítila jsem s váma oběma a prožívala každou minutu s váma. Stephanie Meyerová píše tak, že se člověk od knihy jen tak neodtrhne a to je podle mého názoru vážně velký dar. Na konci knihy jsem tak neuvěřitelně brečela a bála se, že to skončí pro Poutnici špatně. Zbývalo už jen pár stránek do konce, ale naštěstí se to obrátilo k lepšímu. Od té doby o té knize přemýšlím, je to vážně skvělý námět a perfektní zpracování. Zkrátka nejlepší knížka, co jsem kdy četla a myslím, že to jen tak nic nepřekoná."
Až po té co jsem dopovídala, jsem zjistila, že se obě dívky tváří velice zaraženě. V očích měly slzy. "Provedla jsem něco?" polekala jsem se. "Řekla něco špatně?"
Podívaly se na sebe a pak se usmály.
"Ale ne," uklidnila mě Poutnice a po tváři jí začala stékat první slza. "To jen že nám nikdo nikdy neřekl nic tak krásného."
"Přesně," souhlasila Melanie. "Když se zeptáme nějakého člověka, proč se jim Hostitel tak líbí, nebo proč obdivují Stephanii, odpoví: Píše dobře. Je to prostě super. Nevím, co k tomu dodat. Ale ty… Mluvila jsi o nás tak pěkně a i o naší stvořitelce."
"Chtěla bys být spisovatelkou, že ano?" typovala Poutnice.
Uhodla to. Přikývla jsem. "Ale nevím, jestli na to mám, spíš myslím, že ne," přiznala jsem se.
Melanie se na mě nevěřícně podívala. "Že vůbec pochybuješ, ty na to máš! A neříkám to jen proto, že ti chci udělat radost. Vážně tomu věřím."
Poutnice celou dobu přikyvovala a pak dodala: "Těším se, až jednou budeme číst tvé knihy. A seznámíme se s tvými postavami. Myslím, že to bude již brzy."
Musela jsem se vyptávat dál, byla jsem moc zvědavá. "Chápu dobře, že ve vašem světě jsou všechny literární postavy?"
Kývly na souhlas.
"A i ty zlé?"
Opět přikývnutí. "Ale není se čeho bát, jsou hodní, jen v knihách hrají záporáky," uklidňovala mě Melanie.
Neuvěřitelné. "I obři, upíři, vlkodlaci, čarodějnice, vrazi…?"
"Všichni," přerušila můj výčet Poutnice. "Obři jsou ve skutečnosti víteční kuchaři. Nikdo nevaří líp. Vlkodlaci jsou jak psi, podrbeš je na bříšku a jste nejlepší kamarádi, čarodějky u nás vedou kavárny a čajovny, protože nikdo nepracuje líp s bylinkami než oni. Vrahové by neublížili ani mušce, lupiči a loupežníci by v životě nic neukradli. Prostě naprosto ideální společnost."
"Ne jak tam u vás," odfrkla si Melanie.
Smutně jsem se usmála. "Není to tak zlé. Jen se musíš kamarádit se správnými lidmi. Ale jde jen o cvik. Brzo vycítíš, kdo je přítel a kdo ne," vysvětlila jsem jim. Nebo jsem se o to aspoň snažila.
"My tam, Mel, ale nikdy nebyly. Nemůžeme soudit. Známe vše jen z vyprávění od našeho skřítečka. Můžu se tě na něco zeptat?" zašklebila se znenadání Poutnice.
"Ráda ti odpovím," souhlasila jsem.
"Líbí se ti víc mé jméno Poutnice, nebo Vanda?"
"To se ptá každýho," smála se Mel.
"Rozhodně Poutnice. Je to tvé pravé jméno. Vandu z tebe udělali proto, aby zakryli tvou pravou tvář. To se mi nelíbilo, měli by tě brát zkrátka takovou, jaká jsi."
Dnes již po druhé se Poutnici zalily oči slzami. "To mi nikdo nikdy neřekl, děkuju."
"Je mi to líto," ozvala se Melanie s provinilým výrazem, "ale už je čas. Budeš muset opustit náš svět."
"Děkuji za setkání s vámi. Byl to krásně strávený den. Řekněte mi, setkáme se ještě někdy?" Vůbec se mi od nich nechtělo. Za těch pár hodin se staly mými kamarádkami a já je nechtěla opustit.
"Pošleme si pro tebe, to se neboj," ujistila mě Poutnice. "Na památku si ode mě vezmi můj řetízek. Bude ti nosit štěstí." A sundala ho z krku a připnula na můj. Řetízek byl zlatý s přívěškem ve tvaru kytičky.
"A ode mě náramek." Melanie si ho odepnula a připnula na mou ruku.
"Nikdy na tebe nezapomeneme," pronesly společně.
"Ani já na vás."
Pak obě vytáhly stejné hůlky, jaké měl skřítek, namířily jimi na mě a něco zamumlaly. V jednu chvíli jsem stála v sedničce, pak jsem viděla jen černo a po té se ocitla doma, ve své posteli. A na sobě jsem měla pyžamo. Byla noc. Takže to všechno byl jenom sen? Trošku mě to rozesmutnilo, protože byl tak živý. A tak jsem si ho užívala.
Najednou mě něco zastudilo na krku. Rukou jsem nahmatala cizí předmět. Byl to řetízek od Poutnice. A náramek od Melanie také nechyběl. Takže to přeci jenom nebyl sen?